Znáte ten pocit, když z obyčejné prezentace na poradě děláte životní drama? 😰

Dnes nás víc stresuje naše vlastní mysl než vnější nebezpečí. 

Zatímco naši předci čelili válkám a hladomorům, my bojujeme s vnitřními démony - DOKONALISMEM, potřebou všem ukázat, jak jsme úžasní, nebo nutkáním neustále zářit. Být stále na úrovni. 

Už jako malé děti toužíme po všemohoucnosti. Postupně sice pochopíme, že kočka škrábe a sourozenci nám sní zmrzlinu, ale ten střípek nároku na dokonalost a úžasnost v nás zůstává. A právě ten nás dusí! 

Často v poradně potkávám klienty, kteří jakoby "bezdůvodně" trpí úzkostmi, obavami. Často říkají: "Ale v mém životě se nic zvláštního neděje, mám všechno. Dům, auto, peníze, firmu. Zimu trávím v exotických končinách." Až časem se postupně ukazuje, jak trpí SLÁVOISMEM, DOKONALISMEM, UKÁZALISMEM, ZAZÁŘISMEM, PŘEDVEDOISMEM. Bohužel pro ně je to norma. Už to ani nevnímají. 

A každý komu se rozbují DOKONALISMUS se bude cítit mizerně. 

Z obyčejné básničky ve škole se stává drama, protože nejde jen o přednes - musíme zazářit, oslnit, dosáhnout slávy. Z obyčejné partnerské hádky se stává osudová bitva. 

Psychoterapie nás učí ODVAZE CHYBOVAT. Ne proto, abychom schválně dělali chyby, ale abychom se osvobodili od tlaku dokonalosti. 

Život je pak veselejší, vztahy opravdovější a vysoký krevní tlak klesá, kortizolu je méně a lépe regenerujeme po zátěži.

Jak jste si vy osvojili odvahu být nedokonalí? Podělte se v komentářích