Kouč, gauč, nebo psychoterapeut? Kde hledat pomoc, když nám není dobře?

Když nám delší dobu není dobře na duši, tak obvykle nehledáme nějakou profesi, ale člověka.  Hledáme člověka, kterému důvěřujeme.

Promluvíme si s kamarádem. S praktickým lékařem. Napadne nás kouč, kterého jsme potkali na firemním školení. Nebo psycholog, psychoterapeut či psychiatr.

A pak přichází otázka:

S čím vlastně jít za koučem a s čím už za psychoterapeutem?

Překvapivě se mě na to občas ptají i mladší kolegové koučové.

Mám rád obojí

Hned na začátku přiznávám jistou podjatost – ovšem na obě strany.

Mám koučovací výcvik a objevení koučovací metodiky pro mě bylo před mnoha lety malým zjevením. Koučuji rád.

Současně jsem psychoterapeut, absolvoval jsem dlouhodobý psychoterapeutický výcvik, řadu let jsem pracoval jako terapeut v psychiatrii a dnes vedu psychoterapeutickou poradnu.

Nemám tedy potřebu dokazovat, že jedna metoda je "lepší" než druhá.

Jsou určeny k trochu jiným věcem.

Koučování: když dobře fungujete a chcete fungovat ještě lépe

Jeden z otců moderního koučování John Whitmore spojoval koučování především se zlepšováním fungování, výkonu a rozvíjením potenciálu člověka.

Whitmore píše:" To, oč v koučování jde, je lepší fungování a vyšší výkon." 

A není náhoda, že kořeny moderního koučování najdeme ve sportu.

Timothy Gallwey ve své slavné Vnitřní hře tenisu ukazoval, jak velkou roli ve výkonu sportovce hrají jeho vlastní vnitřní bariéry.

Ze sportovišť se pak koučování velmi přirozeně přesunulo do firem.

-Jak lépe vést lidi?
-Jak delegovat?
-Jak si stanovit priority?
-Jak přestat odkládat důležité úkoly?
-Jak zvládnout náročnou prezentaci?
-Jak se rozhodnout mezi dvěma pracovními možnostmi?

To všechno jsou výborná témata pro kouče.

Koučování je silné tam, kde máme před sebou v zásadě zdravého a fungujícího člověka, který chce svůj život, práci nebo výkon posunout dál. Tomu odpovídá výcvik kouče, který obvykle čítá kolem 120 hodin. 

Kdy začínám být u koučování opatrný?

Hranice se v posledních letech poněkud rozmazala.

Někteří koučové nabízejí práci s úzkostmi, depresivním prožíváním, traumatem, závažnými partnerskými krizemi, výchovnými problémy nebo psychosomatickými obtížemi.

A tady může vzniknout problém.

Z kouče zaměřeného na rozvoj lidského potenciálu se snadno stane Brouk Pytlík na Vesmír a přilehlé galaxie. Všeználek.

Trochu partnerského poradenství. Trochu traumatu. Trochu úzkostí. Trochu práce s tělem. Trochu mindfulness, příchuť neurolingvistického programování a dochutit povídáním o traumatu. Na všechno máme techniku. 

Jenže lidská psychika není firemní workshop.

Čím závažnější jsou obtíže, tím důležitější začíná být odborné vzdělání člověka, kterému se svěřujete + jeho praktická zkušenost. 

Psychoterapie: nejde primárně o vyšší výkon

Český psychoterapeut Stanislav Kratochvíl vymezuje psychoterapii jako léčebné působení psychologickými prostředky, které směřuje mimo jiné k obnovení zdraví.

To vystihuje podstatný rozdíl.

Psychoterapeuta nemusí příliš vzrušovat, zda váš obchodní tým letos překročí plán o 20 procent nebo zda vyhrajete golfový turnaj na Karlštejně.

Mnohem víc ho může potěšit, že:

• jste po několika měsících konečně začali normálně spát,
• dokážete projet autem místy, kde jste dříve dostávali panické ataky,
• umíte zachytit nastupující výbuch vzteku,
• úzkost už nerozhoduje za vás,
• s partnerem jste přestali vést stále stejnou hádku,
• po dlouhém odcizení se k sobě začínáte znovu přibližovat,
• nebo se učíte žít dobrý život i s tělesným onemocněním či omezením.

Psychoterapie tedy obvykle nesměřuje k excelentnímu výkonu.

Pomáhá člověku znovu získávat svobodu tam, kde mu ji psychické obtíže, vztahové problémy nebo dlouhodobý stres začaly brát. 

Tomu odpovídá i délka přípravy psychoterapeuta - minimálně 5 let a minimálně 500 hodin výcviku (dnes již 1500) + rok každodenní praxe v zařízení, kde poskytují péči klientům se závažnou diagnózou. Na služby certifikovaných psychoterapeutů alespoň přispívají zdravotní pojišťovny, nebo dokonce péči hradí zcela (ve zdravotnických zařízeních).

Hlava versus prožitek

Rozdělení samozřejmě není absolutní, ale koučování bývá často více orientováno na cíl, řešení, rozhodování a konkrétní změnu chování.

Co chcete?

Co vám v tom brání?

Jaké máte možnosti?

Co uděláte do příštího setkání?

Psychoterapie si může dovolit zůstat déle u něčeho, co na první pohled není tak "produktivní":

Co se s vámi právě děje?

Co cítíte, když o tom mluvíte?

Proč se vám tento vztahový scénář opakuje?

Co se právě teď odehrává mezi vámi a terapeutem?

Co se při tom děje ve vašem těle?

Právě prožitek, vztah a schopnost bezpečně s nimi pracovat patří k podstatě psychoterapie.

Někdy se také říká, že psychoterapie jde víc do budoucnosti (např. definice cílů) a psychoterapie víc do minulosti (např. jaké vzorce si přinášíme z rodiny). Ale upřímně řečeno, ani toto dělení neplatí všeobecně a striktně. 

Tak kam tedy jít?

Zkusme několik praktických příkladů.

Chci lépe plánovat práci, delegovat a přestat prokrastinovat.
Kouč může být výborná volba.

Jsem před prezentacemi nervózní, ale jinak funguji dobře a chci svůj výkon zlepšit.
Klidně kouč.

Mívám panické ataky, nemohu dýchat, vyhýbám se cestování a strach mi začíná organizovat život.
Psychoterapeut; podle okolností může být vhodná také konzultace s lékařem či psychiatrem.

S partnerem máme dobrý vztah a chceme ještě zlepšit komunikaci nebo společně přemýšlet o budoucnosti.
Může pomoci kvalitní koučování i párové poradenství.

Po nevěře jsme se odcizili, opakovaně se hádáme, tři roky spolu intimně nežijeme a nevíme, zda spolu zůstat.
To už je typické téma pro párovou psychoterapii.

Tělesné onemocnění mi znemožnilo sportovat a hledám nové cíle a způsob, jak svůj život přestavět.
Podle situace může velmi dobře posloužit koučování i psychoterapie.

Čeká mě závažná léčba, mám strach, nemohu spát, propadám beznaději a nemoc zásadně zasáhla mě i mou rodinu.
Tady bych volil psychoterapeutickou podporu, ideálně v návaznosti na zdravotní péči.

A pokud se objevují myšlenky na sebevraždu nebo konkrétní úvahy o jejím provedení, už neřešíme dilema "kouč, nebo psychoterapeut". Je namístě bez odkladu vyhledat odbornou zdravotní pomoc; podle naléhavosti psychiatra, krizové centrum, nebo urgentní příjem .

A co gauč?

Někdy nepotřebujeme ani kouče, ani psychoterapeuta.

Potřebujeme se vyspat. Vypnout telefon. Jít do lesa. Sednout si s někým, koho máme rádi. Přestat na chvíli optimalizovat sami sebe.

I gauč má v péči o duševní zdraví své čestné místo.

Problém nastává ve chvíli, kdy na něm strávíme půl roku a čekáme, že to, co se několik měsíců zhoršuje, jednoho rána samo zmizí.

Nemusíte čekat, až bude opravdu zle

Možná je právě tohle nejdůležitější.

Psychoterapie není až poslední zastávka před psychiatrií.

Nemusíte čekat, až úzkost přeroste v panické ataky. Až partnerské neshody přerostou v úvahy o rozvodu. Až dlouhodobé přetížení začne výrazně zasahovat spánek, tělo, práci a vztahy.

Čím dříve začneme rozumět tomu, co se s námi děje a co můžeme změnit, tím lépe.

Proto bych otázku:

"Je můj problém už dost velký na psychoterapii?"

zkusil nahradit jinou:

"Bere mi problém něco z mého života – a chci s tím něco udělat?"

Pokud ano, může být právě rozhovor s psychoterapeutem rozumným prvním krokem.

V poradně Dobromysl se věnujeme individuální psychoterapii, psychosomatickým obtížím a párové terapii. Osobně i on-line.