EMOČNÍ PŘEJÍDÁNÍ: ZKUŠENOSTI PSYCHOTERAPEUTA

Klientka přichází do psychoterapie kvůli večernímu přejídání.

V práci funguje. Řídí tým, rozhoduje, řeší problémy.

Horší je to večer, když přijde domů.

Občas vytáhne chipsy, salám, pečivo… a začne jíst.

Jí a jí.

A potom přijdou výčitky. A postupně i nárůst hmotnosti. Někdy zvracení.

Výživového specialistu by nejspíš zajímal jídelníček. Vláknina, kolik vody vypije, jak pravidelně během dne jí, jaký je její energetický příjem…

To všechno může být užitečné.

Psychoterapeuta ale navíc zajímá něco jiného:

Co cítí a myslí těsně předtím, než tu ledničku otevře?

Psychoterapeuta zajímá, jak trápení zapadá do klientčina životního stylu.

A tak se vydáváme po stopách a souvislostech, které zpočátku vůbec nejsou vidět.

Psychoterapie je detektivní práce.

Klientka žije po rozvodu tři roky sama.

Doma se necítí dobře. Byt jí příliš připomíná "ex".

Říká, že se sama doma nudí.

Dobře. Tak zkoumáme NUDU.

Pod nudou se postupně začíná objevovat ÚZKOST.

Jdeme ještě kousek dál.

Když úzkost přijde, klientka někdy jí.

Ale jindy přemůže úzkost tím, že:

• Vyrazí ven mezi lidi.
• Jde za kamarádkou.
• Nebo si pustí seriál.

A mě začne zajímat:

Co mají chipsy, kamarádka, procházka mezi lidmi a seriál společného?

Asi po třech sezeních se dostáváme ještě o patro níž.

SAMOTA.

Možná tedy nebojuje především s jídlem.

Možná pomocí jídla někdy bojuje se samotou.

Mimochodem, psychoterapie je jediný obor, který bere vážně a pracuje s NUDOU, ÚZKOSTÍ a SAMOTOU. Nezahání je zábavou, rozptýlením, ani prášky, ale snaží se slyšet jejich poselství.

A teď si dovolím trochu hlubinného přemýšlení

Jídlo a vztahy s lidmi jsou v našem životě propojené od narození.

První potrava nepřichází sama.

Přichází s druhým člověkem – zpravidla s matkou nebo jinou pečující osobou. S jejím tělem, teplem, dotykem, hlasem, bezpečím a péčí.

A vlastně to pokračuje celý život.

• Rodinná večeře.
• Nedělní buchta u babičky.
• Oběd s kolegy v práci.
• Večeře s partnerem.
• Kafe s kamarádkou.

Jídlem nesytíme jen tělo. Jídlo nás také spojuje s lidmi.

A tak se v terapii nabízí trochu provokativní hypotéza:

Co když je klientčino přejídání někdy zoufalým pokusem utišit samotu?

A najednou se mění i naše práce

Už nás tolik nezajímá, kolik vlákniny klientka snědla.

Začíná nás zajímat:

•  Jak vlastně žije?
•  Jaké má vztahy s druhými lidmi?
•  Kde zažívá blízkost a porozumění?
•  Proč je žena, která dokáže úspěšně fungovat mezi lidmi celý pracovní den, večer tak sama?
•  Co jí brání někoho pustit blíž?
•  A co by potřebovala změnit, aby nemusela prázdné místo ve svém životě zaplňovat jídlem?

A nezůstalo jen u porozumění.

Klientka začala zvolna oprašovat staré vztahy. Přihlásila se do kurzu malování. A postupně jsme pracovali i s jejími představami:

"Je trapné jít sama cvičit."
"Sama do kina? To je divné."
"Sedět sama v kavárně? Co si o mně budou myslet?"

Začala si dovolovat dělat věci, které dříve odkládala na dobu, "až bude mít s kým".

A jak se její život postupně zaplňoval lidmi, aktivitami a zážitky, začalo ustupovat i večerní přejídání.

Nezmizelo proto, že bychom jí zakázali chipsy.

Změnilo se něco v jejím životním stylu, do kterého ty chipsy přicházely.

Pozor. Žádná rovnice "přejídání = samota" neexistuje.

To je na psychoterapii důležité.

U jiného člověka můžeme při stejném symptomu objevit úplně jiný příběh.

Žádný snář, nebo výkladový slovník symptomů (bolesti zad = problémy s otcem a řádem) nefunguje. 

Přejídání může regulovat napětí. Může odměňovat. Může souviset se smutkem, úzkostí nebo depresivním prožíváním. Někdy může být součástí poruchy příjmu potravy a potřebovat specifickou odbornou léčbu.

Právě proto mě psychoterapie po tolika letech pořád baví.

Nemáme před sebou "případ přejídání".

Máme před sebou konkrétního člověka s jeho tajuplným příběhem. Příběhem o lásce, bolesti, nenávisti, úspěchu.

Psychoterapie si žádá něco, čeho se v dnešní době rychlých návodů trochu nedostává:

čas, zvědavost a ochotu nevědět odpověď předem.

Někdy totiž není nejzajímavější otázka:

"Jak přestat večer jíst?"

Ale:

"Po čem máte vlastně hlad?"

Pokud i vy chcete lépe porozumět své úzkosti, samotě, přejídání nebo tomu, po čem vlastně ve svém životě hladovíte, v poradně Dobromysl máme ještě několik volných míst pro nové klienty.

Možná i vaše trápení stojí za trochu detektivní práce.

Příběh je upraven tak, aby chránil soukromí klientky, a slouží k ilustraci způsobu terapeutického přemýšlení.